Blbcem snadno a rychle

O tom, že je to všude stejné, ať jsi v Čechách, v Itálii nebo na Aljašce svědčí tento příběh. Vánoční svátky z nás dělají uspěchané neurotiky a je úplně jedno, v které části zeměkoule se zrovna nacházíte…

Moje kamarádka je Britka, která žije se svým francouzským manželem v Londýně, kde pracuje v jedné nadnárodní společnosti v centru Londýna na manažerské pozici. Je tedy patřičně vytížena svojí prací a ve snaze mít vánoční čas dokonalý, lítá s vyplazeným jazykem mezi prací, svým šestiletým dítětem a nákupními centry, kde se snaží sehnat vše, bez čeho by ty Vánoce nebyly podle ní to pravé ořechové. Protože jí letos v lednu její, manažerskou prací neméně vytížený manžel rozšlápl krabici s uschovanými vánočními koulemi, vydala se do tamního supermarketu pořídit koule nové.

Její největší a doslova školácká chyba byla, že na nákup zdobících prvků na vánoční stromeček vyrazila se svým, právě šestiletým dítětem. Ve chvíli hlubokého zamyšlení nad tím, zda červené ozdoby ve tvaru zvonečků nebudou na stromečku spolu s již v košíku vybranými modrými huňatými řetězy a velikými stříbrnými koulemi působit přeplácaně, její dítě o kus dál objevilo plyšovou dekoraci v podobě Santa Clause. Z jejího barevného rozjímání ji vytrhnulo překotné žebrání, že toho Santa Clause ale opravdu nutně dítě potřebuje a že je naprosto nemyslitelné, aby obchod bez této dekorace opustili.

Tak jako každý rodič jukla nejdřív na cedulku s cenovkou a při zjištění, že Santa stojí dvacet liber (na naše šest set korun), okamžitě a rezolutně prohlásila, že žádného Santu doma nepotřebují. Dítě ještě chvíli užebrávalo a když zjistilo, že tato taktika nezabírá, okamžitě přešlo na citové vydírání. Velké slzy se objevily v očích dítěte, bradička se chvěla a mezi vzlyky a popotahováním smutně prohlásilo, že bez Santy ty Vánoce nebudou ale ani trochu hezké a že bude zcela určitě celý ten nadcházející vánoční čas velice přenešťastné. Santa je totiž roztomiloučký, heboučký a maličký, ale když se mu zatáhne za čepičku, tak se ze své výšky půl metru zvedá, prodlužují se mu nožičky a Santa je nakonec vysoký metr a půl – přesně tak jako správný sourozenec, které nebohé dítko nemá a je mu samotnému velice smutno, ale kdyby mělo Santu, toho krásného vousatého kamaráda, tak by mu už nikdy, dozajista nikdy smutno nebylo... A tak matka po chvíli poslouchání těchto uvzlykaných argumentů vyměkne a půlmetrového Santu hodí do nákupního košíku za modrými řetězy a stříbrnými koulemi.

Doma dítko nadšeně vybalilo Santu z originálního obalu a po chvíli objímání, ňuchňání se s ním a nadšeného vykládání o tom, jak je úžasný a krásný, položilo Santu na zem, přineslo si židličku a za čepičku milého Santu táhlo, táhlo až vytáhlo Santu do výšky metr a půl. Dítko nadšeně tleskalo ručičkama, oči mu zářily jak hvězdy na noční obloze a vůbec celkové nadšení z něj doslova prýštilo na všechny strany, až matce jihlo srdce nad tím, jakou dokázala dítku udělat radost.

Rodinou pohodu ovšem brzy narušil fakt, že dítko po chvíli zatoužilo mít Santu zase půlmetrového a nějak nevědělo jak na to. Matka se bála, aby dítko Santu hned nezničilo, tedy se rozhodla o zmenšení Santy sama. Jelikož nedokázala najít na Santovi žádný čudlík na zmenšení, přešla na hmatové pokusy. Úporně mačkala očička, nos, tváře, dlaně, bříško, po chvíli přešla na tahání Santy za vlasy, za oděv i za všechny různé jeho ozdoby na oblečení. Vše marné! Vedle ní dítko přestalo štěstím zářit a začalo nešťastně plakat, že Santa nefunguje a že je to opravdu pech a smůla, když zrovna jim prodali Santu rozbitého! A opět slzičky smáčely jeho tvář.

Stres z neúspěchu a z ubrečeného dítěte zapříčinil, že matka byla za chvíli naprosto nervní a vzteklá. Jako poslední a dost zoufalou možnost jí napadlo použít hrubou sílu. Ve chvíli, kdy oběma dlaněmi tlačila Santovu hlavu směrem dolů, se otevřely dveře a domů dorazil její francouzský upracovaný manžel, který se naprosto nevinně zeptal: „Ahoj rodinko, co to tady vyvádíte?“

A oheň byl na střeše… „No co bys asi tak řekl?! Snažím se tady toho Santu vrátit do původní půlmetrové velikosti!“, cedí matka podrážděně odpověď mezi zuby.

„A to tam na to není žádný čudlík? Máte k tomu nějaký návod?“, položil manžel další, sice naprosto logické, ale při matčině momentálním rozpoložení naprosto nevhodné otázky.

Zloba nad její vlastní neschopností, že nedokáže manipulovat s plyšovou hračkou, ji ovládla natolik, že si svůj vztek začala vybíjet na svém zatím klidném manželovi. Její hlas zněl velice uštěpačně a sarkasticky, když pronášela: „Samozřejmě, že na něm nejsou žádné ČUDLÍKY. Ani NÁVOD k němu nebyl, protože v opačném případě, by už ten PŘIBLBLEJ Santa byl zase půlmetrovej a nezíral mi tu z očí do očí!!“

Manžel nechápal, proč je na něj jeho manželka tak nepříjemná, když on dorazil konečně domů po tak dlouhém a vyčerpávajícím dni v práci. Chtěl by a také si zcela určitě zaslouží ten kousek domácího klidu a pohody a namísto toho tu na něj manželka div nekřičí kvůli červené fousaté plyšové hračce.

„Prosím tě pusť mě k tomu“, řekl podrážděně a hrnul se k Santovi.

Matka zrudlá úsilím a totálně doražená touto poslední manželovou větou začala hystericky křičet: „No jasně – pusť mě k tomu! To je přesně pro tebe typický. Si myslíš, že jsem úplně blbá!! Já sice v práci říkám dvaceti lidem, co mají dělat, ale jakmile přijedu domů, tak se ze mě stává pitomec, co neumí najít čudlík na plyšákovi!!! To si jako myslíš, že jsem všechno nezkusila?? Prostě to nefunguje! Asi je to rozbitý! Prodali nám šunt! Tak si to teda zkus sám, když si myslíš, že si tak chytrej a opravíš to!“

Manžel dělal, že ji neslyší, a stejně tak jako před chvíli matka začal osahávat Santův obličej, tělo a posléze tahat za všechny jeho součásti oděvu. Do toho všeho dál vytrvale a stále hlasitěji dítko plakalo a naříkalo, že je jeho velký kamarád Santa rozbitý.

Protože manželovy pokusy dopadly úplně stejně jako matčiny, nakonec oba usoudili, že je Santa opravdu rozbitý. A protože dítě stále a hlasitě kvílelo, rozhodli se, že namísto večeře vyrazí ještě rychle zpátky do obchodu a Santu vymění za správně fungujícího.

Protože se matčina nadnárodní společnost, kde je zaměstnaná, nachází v centru Londýna, pořídila si matka malé autíčko Citroën C3, se kterým může kdekoliv pohodlně zaparkovat. Manžel měl momentálně auto v opravně, takže se jejich tříčlenná rodina musela vypravit na výměnu Santy tím mrňavým autíčkem. Před autem proběhlo vyhrocené dohadování mezi rodiči, jak toho neskladného, metr a půl dlouhého Santu narvat dovnitř. Po chvíli zkoušení, sklápění sedaček a otvírání různých oken se podařilo a Santa byl CELÝ uvnitř vozu.

Rodina dorazila do obchodu a s dlouhonohým, vousatým Santou zamířila k informacím, kde jak na potvoru stála dlouhá fronta zákazníků. Všichni tři hladoví a stále trochu podráždění stáli a trpělivě čekali, než přijdou na řadu. Čekání bylo opravdu nekonečné! Zákazníci před nimi ve frontě jen zvolna ubývali a už opravdu velmi hladový, z práce na manažerském postu utahaný, francouzský manžel postupně bublal, až vybublal ve chvíli, kdy přišli na řadu.

Velice mladý prodavač, s tváří ještě zjizvenou od akné, ve stejnokroji obchodu, jmenovkou na kapse a s naučeným: „Dobrý večer, jak vám mohu pomoci?“, byl pověstnou poslední kapkou do poháru manželovi trpělivosti.

„Můžete mi vysvětlit, jaký DOBRÝ večer máte na mysli?!? Místo klidné rodinné večeře tady stojíme půl hodiny ve frontě, abychom vyměnili vánoční dekoraci, kterou jsme před pouhými dvěma hodinami u vás zakoupili a která nejenom že teď nefunguje, ale v podstatě od zakoupení nezafungovala vůbec!“ Intenzita manželova hlasu se postupně zvyšovala, jakoby sám sebe tou řečí vytáčel do vyšších otáček.

Prodavač, zřejmě zvyklý na podobné výlevy zákazníků, se úplně bez známky emocí zeptal: „Co na té dekoraci nefunguje?“

„Jak se můžete takto ptát?!? To je přece na první pohled zřejmé, že na té dekoraci nefunguje TO, co je na té dekoraci TO nejpodstatnější! Copak nevidíte, jak je ten Santa VYSOKÝ? Myslíte si, že kdyby šel zmenšit, že bych se tady s metr a půl velkým Santou procházel?! Nehledě na to, že tato dekorace nic jiného nedělá! Pouze stojí ve velikosti půl metru nebo ve výšce metru a půl. Takže pokud vám říkám, že nefunguje, tak vůbec nechápu, jakou jinou závadu byste na té dekoraci hledal?!?“ V této chvíli už manžel opravdu doslova křičel a celá fronta za nimi sledovala „zabedněného“ prodavače, který u dekorace s jednou jedinou funkcí zjišťuje, co na té dekoraci nefunguje.

Prodavač opět bez známky jakékoliv emoce a s naučným křivým úsměvem na tváři řekl: „S dovolením“ a vzal manželovi, kterému už doslova stoupala pára od uší, Santu z ruky, postavil ho před sebe na přes metr vysoký pult, tak aby Santa stále stál obličejem k manželovi a zbytku celé fronty. Doutnající manžel teď v podstatě koukal Santovi někam nad kolena. Poté významně zvedl ukazováček do výšky, zřejmě aby na něj upoutal co největší pozornost. Pak ukazováček otočil a ukázal směrem dolů na Santovi boty. Pak s tím nataženým ukazováčkem začal pomalu klesat, až se dotkl pravé černé holínky asi v místě, kde by měl mít Santa palec u nohy. Tam ukazováček položil a velice jemně, jako když zmáčknete tlačítko enter na klávesnici, ten ukazováček zatlačil do holínky…. Celá fronta sledovala, jak ten metr a půl velký Santa klesá, klesá a klesá, až se zastaví na své původní půlmetrové délce a svýma namalovanýma očima hledí přímo do očí manžela, jakoby se mu chtěl vysmát, že jediné, co ani on ani matka na něm nezmáčkli, byl palec v holínce.

Ve vzduchu viselo trapné ticho, které pročísnul naprosto nadšený křik jejich dítka: „Jééé, ten pán je hodný!! On nám opravil Santu!“ a nadšeně plácalo dlaněmi o sebe. Manžel i matka lapali po dechu a hledali vhodná slova. Mladíček za pultem mezitím otočil Santu čelem k sobě a opět zvedl natažený ukazováček do vzduchu, který následně zabodl do Santovy červené špičaté čepičky zakončené bílou chlupatou bambulkou. Tam, kde byla bambulka připevněná k čepičce, visela taková ta bílá cedulka s informacemi, na kolik se výrobek pere a jestli se smí nebo nesmí dát do sušičky. Mladíček visačku otočil a z druhé strany té visačky bylo napsáno: „Pro pohyb dolů zmáčkněte Santův pravý palec u nohy.“