Za mých mladých let

Jako mladá jsem nesnášela otravné hlášky typu: „já v tvém věku už dávno musel/a, nesměl/a, věděl/a, uměl/a…bla, bla, bla“. Lezlo mi to úděsně na nervy, ať už s tím začal rodič, prarodič nebo kdokoliv jiný. Děs běs tyhle „kecy dospělých“. Naskakovala mi z nich husí kůže a vždycky jsem se dušovala, že nikdy – prostě NIKDY – nebudu hlášky tohoto typu používat.

Zážitek z minulého měsíce mým předsevzetím pořádně zacloumal. Nahlas jsem to sice neřekla, ale opravdu se mi chtělo z plna hrdla křičet: „Tak tohle by se za mých mladých let stát nemohlo!“

Měla jsem vypomoct kamarádce tím, že vyzvednu jejího syna Jeníka u nich doma a převezu ho k jeho babičce. Kamarádka i její manžel byli ještě v práci a Jeník byl po škole doma sám. Jela jsem zrovna ten den do Prahy, tak jsem se nabídla, že Jeníka cestou naberu a u babičky vysadím. Její syn je desetiletý kluk. Takové to dítě typu malý „géňa“. Už teď toho dávno ví víc než děti jeho věku a jeho názory na různé věci a události zaskočí kdekterého dospěláka. V druhé třídě už nečetl dětské knihy, ale rovnou stostránkové bichle o Herrym Potterovi nebo o hobitech. A nejenom že všechny ty hobitovské příběhy, potterovské poháry a relikvie přečetl, ale on taky přesně, jak ten filmový Herry Potter vypadá. Krátké rozcuchané vlasy, kulaté obroučky na brýlích a za nimi úplně přesně ten stejný, nevinně roztomilý kukuč.

Ve třetí třídě přešel z hobitů a Pottera na řeckou literaturu, a ač jsem kdysi přečetla knihu „Řecké báje a pověsti“, on o všech řeckých bozích a bájích věděl tolik, že jsem se děsila každé jeho otázky, že budu v jeho očích opět za blbce, jelikož neznám přesnou odpověď. Oč toho má víc shůry dáno na jeho IQ, o to je mu víc ubráno na jeho praktičnosti. Jeho matka z něj doslova šílí a opravdu upřímně lituju tu, která si ho jednou vyhlédne a následně pak i třeba odtáhne k oltáři. Neustále se mu musí všechno stokrát připomínat, a přesto na to stejně v drtivé většině případů zapomene. Mám takový pocit, že oblečení typu čepice, rukavice, mikina a vše další, co se dá ve škole odkládat, musí jeho máma kupovat na kila. Snaží se ho kontrolovat a připomínat mu věci mobilním telefonem, ovšem bezúspěšně. Buď někde mobil zapomene, nebo je svými myšlenkami tak pohlcen, že ten vyzváněcí tón prostě neslyší.

Takže jsem vyrazila vyzvednout Jeníka s instrukcemi, že Jeník opět nezvedá matce telefon, a tudíž mám dohlédnout, aby Jeník před odchodem z baráku splnil dvě věci. Za prvé: Jeník nemá odejít bez čepice a za druhé: Jeník nemá zapomenout zamknout dveře.

Zazvonila jsem na zvonek u vrátek a po chvíli se objevil Jeník ve dveřích. Vzdálenost od vrátek ke vchodu do jejich baráku je tak padesát metrů. Očima přes plot na tu vzdálenost kontroluju, zda má Jeník na hlavě čepici a z plna hrdla na něj hulákám: „Jeníku, nemáš zapomenout….“ A v tu chvíli Jeník zabouchnul vchodové dveře.

„..zamknout!“ hlesla jsem bezmocně zbytek věty už jen sama pro sebe.

„Co si říkala teto?“ hulákal Jeník zpátky na mě ode dveří.

„Máma vzkazuje, že nemáš zapomenout zamknout,“ volám zase přes plot a začínám tušit, že ten odjezd nebude jen tak jednoduchá záležitost.

„Ale já nemám klíče!“ slyším Jeníka odpovídat ode dveří.

„A jak ses teda dostal dovnitř?“ ptám se trochu nechápavě.

„No, odemknul jsem si, ale klíče jsem pověsil v předsíni na věšáček,“ vysvětluje Jeník a zůstává stát u dveří.

„A dovnitř se teď asi nedostaneš, viď?“ ptala jsem se zjevně hloupě, protože jsem Jeníkovi nestála ani za odpověď na takovou otázku a jen mlčky ukázal na kouli, která je namísto kliky u jejich vchodových dveří.

Z té dálky jsem kulový viděla, ale došlo mi, že asi ukazuje na kouli, když se zrovna nehrne zpátky do dveří pro své klíče na věšáčku.

„No, když se tam nedostaneš ty, tak asi ani nikdo jiný, tak pojď sem, nech dveře dveřmi a jedem.“

Jeník usoudil, že na tom bude něco pravdy a odlepil se ode dveří. Udělal směrem ke mně tři kroky, pak se náhle zastavil, rukou se plácnul do čela a volá: „Pane bože!!“

„Copak se děje, Jeníku?“ volám už trochu netrpělivě, protože jsem nepočítala s tím, že by mi vyzvednutí Jeníka mělo zabrat víc jak pět minut.

„Teto! Já mám ale na těch klíčích i klíč od branky!“ volá Jeník a zůstává nerozhodně stát tři kroky od baráku.

„To nevadí. Pojď sem ke mně a přelezeš plot,“ povzbudivě volám k Jeníkovi, který se po chvilce nerozhodného přešlapování konečně pohne a šourá směrem ke mně. Cestou mu oči přejíždí po dřevěných plaňkách v plotě nahoru a dolů, až konečně zůstanou viset na vrcholu cihlového sloupku a úplně bez dechu se mě vykuleně zeptá: „Teto? A jak se tam dostanu?“

Mezery mezi dřevěnými plaňkami v plotě jsou tak přesně na velikost oka, takže na něj tou mini dírkou koukám a s nadějí v hlase se ptám: „A co takhle nějakou židli? Nemáte tady na zahradě někde?“

Mini dírkou vidím ty jeho dvě óbr oči za kulatými obroučkami, jak na mě nechápavě hledí a úplně v nich vidím odpověď: „Jak se můžeš, teto, tak blbě na konci listopadu ptát, když na zahradě už není ani opadané listí ze stromů, natož zapomenutá židle. Vše dávno před zimou uklizené!“ Namísto toho Jeník nahlas a důrazně pronese: „Ne, teto, není tu žádná židle!“

Jeník pořád stojí jak tvrdé Y a trpělivě čeká na moje instrukce. Skrz plaňky ruku neprostrčím, maximálně tak jeden prst, takže jediné, co mi zbývalo, bylo názorně desetiletému dítěti předvést, jak má přelézt plot. Předpokládala jsem a doufala, že když Jeníkovi naznačím pohyb, kterým se dostane nahoru na cihlový sloupek, tak Jenda bude schopný přelézt plot sám a nebude tedy nutné, abych já lezla přes plot za ním...

Jestli v tu chvíli někdo ze sousedů koukal z okna, tak se mu před okny odehrávalo docela zvláštní divadlo: Čtyřicátnice si před plotem u sousedů kasá zimní kabát až k pasu (Jeník totiž v ten moment za těmi nahusto nasázenými plaňkami v plotu nemohl být ani náhodou vidět) a pak se zadkem vystrčeným k plotu zvedá pravou nohu vysoko do výšky a opírá se s ní o cihlový sloupek v plotu….

Přesně v tenhle okamžik s tou nohou ve vzduchu a v pozici, jak když pes čůrá, mi poprvé hlavou proběhla ta otravná hláška: „Panebože co to je? Já tady učím desetiletý dítě přelézt plot? Já v jeho věku už dávno lezla po stromech, natož přes plot!“

Jenda mezitím stojí na podezdívce plotu, rukama se drží za konce dřevěných planěk, očima mě soustředěně sleduje a snaží se kopírovat za plotem můj pohyb, jak zvednout nohu do výšky. Na několikátý pokus se mu podaří zvednout nohu tak vysoko, že se s ní zapře na vrcholu cihlového sloupku. Super! První fáze zvládnutá! Poskakuju za plotem a ukazuju Jeníkovi, jak se z té druhé nohy odrazit a vyšvihnout jí nahoru za tou první a přitom se rukama přidržovat dřevěných planěk. Jelikož je plot asi tak stejně vysoký jako já, musím taky jako Jeník stát na podezdívce plotu. Přitom se mu snažím přidržovat ruce, tak aby se nepustil a neschrastil dolů a aby se ty dřevěné konce plaňek, co se tak nepříjemně zařezávají zespodu do rukou, zařezávaly do rukou mých, a ne Jeníkových. Udýchaně Jeníka povzbuzuju k dalším a dalším pokusům a za pár vteřin zavládne všeobecné veselí, protože Jeník má obě nohy na sloupku a já už mu za ty jeho ruce dotlačím na sloupek i zbytek jeho těla. Dvakrát super!! Druhá fáze za námi!

Slezla jsem z plotové podezdívky, abych trochu odlehčila mým napjatým svalům na nohách, a v předklonu se vydýchávám, když v tom se mi nad hlavou ozve: „A jejda!“

„Copak se děje, Jeníku?“ ptám se a překotně zvedám hlavu směrem k Jeníkovi.

Jenda má dlaň přitisknutou na pusu a omluvně ze sebe souká: „Moje bota teto. Spadla mi bota.“

„A kam??“ skoro plačtivě se ptám, protože je mi nad slunce jasný, že ta bota stoprocentně nespadla na tu správnou stranu plotu - tedy ke mně, takže je zákonitě na straně druhé!

„Bože můj! Do pr…, do pr...! To snad není možný!“ křičím v duchu vztekle a nahlas klidně říkám: „No tak musíš, Jeníku, zase dolů, vzít si ji a znova vylézt na plot.“

Jeník sedí na cihlovém sloupku jak pták na větvi, koukne dolů na botu v trávě a naprosto vážně se mě zeptá: „A jak se tam dostanu teto?“

V duchu se uklidňuju a zhluboka dýchám, aby se navenek neprojevila moje cholerická povaha, nezvýšila jsem hlas na Jeníka, ten se nelekl a neslítnul ze shora ze sloupku jak hruška. V hlavě se mi opět rudou barvou a tučným písmem rozsvítí nápis: „Tak tohle by se za mých mladých let nestalo! To NÁS nikdo nemusel učit lézt na stromy nebo ploty nebo bůhvíco ještě! A dolů?!? No to už vůbec ne! Skákali jsme z kdečeho, kdykoliv a kamkoliv…!“

Povzbudivě se na něj usměju a medovým hlasem říkám: „No seskočíš. To není vysoko.“

Jeník na mě vykulí oči a naprosto upřímně zděšeně říká: „To se ale zraním, teto!“

„Bože, to je materiál ten dnešní dorost!“ svítí další tučný nápis v mé hlavě. Rezignovaně vylezu zpět na podezdívku plotu, chytím Jeníkovi ruce a vysvětluju mu, že ho při tom parašutistickém seskoku budu jistit a že se dozajista nemá čeho bát a že mu rozhodně žádné zranění nehrozí. Naštěstí mi uvěřil a seskočil. Sedí dole v trávě za plotem, obouvá se a rozjařeně, jako kdyby právě objevil Ameriku, říká: „Teto, víš, proč mi ta bota spadla?“ a ani nečeká na odpověď a nadšeně pokračuje: „Já jsem si obul omylem máminy boty!“

Nevěřícně přitisknu oko do škvíry mezi plaňky a zírám, jak si Jeník spokojeně, že na tu záhadu přišel, obouvá tu dámskou, o tři čísla větší růžovou tenisku. V duchu si říkám: „Docela štěstí, že v předsíni nestály boty na podpatku,“ protože začínám mít pocit, že by si Jeník rozdílu mezi teniskou a lodičkou všiml až po tom horolezeckém výstupu na cihlový sloupek, a to, že by klapal podpatky celou cestu k plotu, by ho zřejmě vůbec nerozhodilo.

To, že nebudu zcela určitě v té Praze včas, jsem už dávno pochopila, a všechny moje myšlenky se upíraly jen na to, jak dostat Jeníka konečně přes ten pitomej plot a do auta.

Jeník naštěstí nekňoural, že už je z toho tělocviku – ze všech těch odrazů a přinožování – unavený, takže jsme se znova pustili do pokusů, jak dostat obě nohy na sloupek, což se také po chvíli zadařilo a Jeník i s oběma obutýma nohama seděl zase jak pták na větvi nahoře na cihlovém sloupku.

„A co teď, teto?“ ozval se Jeník, když jsem opět dole v předklonu pod podezdívkou prudce oddychovala a uvolňovala napjaté svaly na nohou a rukou. Vztáhla jsem k němu nahoru ruce a říkám: „No, chyť se mě a seskoč. Zase tě budu jistit.“

Jeník mě odhaduje očima a pak říká: „To tě ale zavalím, teto!“ Je sice pravda, že nejsem žádná velká ženská. Při mých 157 centimetrech je Jeník už jen o čtvrt hlavy menší než já, ale přesto jsem si byla jistá, že mi žádné zavalení nehrozí. Po chvíli přemlouvání se Jeník odhodlal a KONEČNĚ přistál na druhé a té správné straně plotu včetně obou bot.

HURÁÁÁ chtělo se mi křičet radostí, že jsme to zvládli, ale než jsem si stačila ten úžasně opojný pocit vítězství užít, padla od Jeníka první otázka z řeckého období před naším letopočtem, na kterou jsem marně v mé moudré hlavě hledala odpověď! Namísto toho se mi v ní rozsvítil zase rudý a tučný nápis: „To za našich mladých let jsme četli mayovky!! Ty taky nevíš, kdo to byl Ilči a Hatátitlá…..!!“