Život je pes

Tenhle příběh je o známé mého známého. Vlastně ani nevím, jak se dotyčná jmenuje, tak jí budu říkat třeba Boženka. Proč Boženka? Protože Boženka je prostě „boží“ člověk. Boženka patří mezi lidi, kteří mají stále dobrou náladu, nejsou konfliktní a s každým na potkání prohodí nějaké to vlídné slovo. Ráda poklábosí, a pokud, nedej bože, musí při konverzaci použít o někom ten peprnější výraz, použije formulaci „nechová se jako pravá dáma“ nebo „nechová se jako pravý gentleman“. Bez problému těmto lidem svěříte klíče od bytu, když vám zrovna mají něco doručit a vy nejste doma, a klidně jim svěříte nejen klíče, ale i svých tisíc korun, aby vám doběhli na nákup, když zrovna doma ležíte s horečkou. Jsou to prostě lidi, které kdekdo žádá o pomoc a na které je stoprocentní spoleh. A s tím se bohužel pojí i jejich většinou jediná, zato pro ně dost nepříjemná vada. Neumějí nebo nedokážou odpovídat na jakékoliv žádosti ze svého okolí „NE, nemůžu“ nebo „NE, nechci“.

Tedy tato Boženka, o které je tento příběh, bydlí v paneláku. Každý den ráno se cestou do práce potkává na zastávce autobusu se svým sousedem z třetího patra. Vždy se slušně pozdraví a následně pak prohodí pár konverzačních vět na téma: dnešní počasí, jeho krátkodobá předpověď, popřípadě jak bylo loni touhle dobou. Většinou tak tři až pět vět, než si soused vytáhne z tašky ranní noviny a zahloubá se do nich. Jednoho sychravého pondělního rána ale soused noviny z tašky nevytáhl a k Boženčinu překvapení plynule přešel z počasí na téma, co ho zaujalo včera večer ve zprávách. Mně, jako silně racionálnímu člověku, by se okamžitě v hlavě rozblikal výstražný majáček, že to asi není jen tak, když po tolika letech a každoranních pěti větách soused náhle pokračuje větou šestou. Jenže Boženka je prostě „boží“ člověk, tu ani nenapadlo hledat za tím něco jiného, než že se soused z ničeho nic a po tolika letech opravdu zajímá o její názor na nedávno vysazenou zeleň v okolí zastávky, což byla jeho věta sedmá.

A tak to probíhalo i další ráno, opět žádné noviny, nýbrž plynulá a družná konverzace. Trvalo to tři rána, než se soused „vybarvil“. Ve čtvrtek ráno, hned po tom, co vylíčil své dojmy z včerejšího večerního filmu s De Nirem, se najednou nečekaně Boženky zeptal, co chystá na víkend. Boženka popravdě přiznala, že s manželem nemají žádné zvláštní plány a budou zřejmě o víkendu doma, a na oplátku se souseda optala na jejich víkendové plány. Na to soused nahodil velice zasmušilý výraz, ramena mu klesla společně s koutky jeho úst a s povzdechem se Božence přiznal, že budou obcházet psí hotely, kam by mohli umístit jejich velice hodného, čistotného, roztomilého, přítulného a na slovo poslušného psa. Odjíždějí totiž v neděli večer na měsíc do zahraničí, kam s nimi pes nesmí, a nesehnali nikoho, kdo by se jim o to úžasně hodné zvíře postaral. Mají sice domluveno s tchánem, že by si každý den po obědě udělal vycházku k nim domů a psa vyvenčil a nakrmil, jenže víckrát za den by tam tchán nezvládl dojít a psa mít u sebe nesmí. A tak se snažili sehnat nějakého studenta, který by ráno a navečer ještě se psem došel, jenže neuspěli. Sousedovi klesla ramena ještě o kousek níž, když Božence smutně říkal, že neví neví, jak to ten jejich pes v tom hotelu přežije, když už to není žádný „mladík“, vždyť je mu už skoro dvanáct let…

Asi už vám všem začíná svítat, o co vzápětí soused Boženku požádal, a vzhledem k povaze Boženky, jak asi zněla její odpověď. A proto v neděli odjel soused s manželkou spokojeně do zahraničí, zatímco Boženka vstávala v pondělí ráno o půl hodiny dřív než obvykle a před odchodem na autobus pobíhala před panelákem se psem, lopatičkou a pytlíkem, do kterého sbírala, co pes utrousil.

Sbírala pak i v pondělí večer, v úterý ráno, v úterý večer, ale ve středu ráno už na sbírání nedošlo…

Ke svému obrovskému zděšení totiž Boženka to ráno zjistila, že pes nečeká za dveřmi sousedova bytu, když haraší klíči v zámku, ani nevrtí šťastně ocasem, když ty dveře konečně otevře, dokonce ani nevstává ze svého pelechu, ne proto, že se mu nechce do toho zamračeného rána (tak jako Božence), ale proto, že ten pes už zcela určitě nikdy a nikam nevstane, že jaksi pošel a odešel navěky do psího ráje.

Boženku polilo horko! Jak proboha vysvětlí sousedovi, že pes po její třídenní péči pošel? Tak tam nerozhodně stála, protože nějak nevěděla, co teď a mísily se v ní protichůdné pocity. Na jednu stranu byla velice smutná a bylo jí chudáka psa opravdu líto, na straně druhé, se jí do hlavy vtírala myšlenka: „Hurá, už nebudu muset každé ráno tak brzo vstávat.“ Po chvíli přemítání co teď, se rozhodla, že odjede do práce a odtamtud zavolá sousedovi, ať rozhodne sám.

Vzhledem k časovému posunu volala sousedovi odpoledne a srdnatě mu sdělovala, že pes už je bohužel za měsíc nepřivítá, a dotazovala se, co teď má jako se psem dělat. Soused naštěstí Božence ani slovem nenaznačil, že by si myslel, že by snad nějak Boženka za stav jejich psa mohla. Namísto toho Božence děkoval, za to, že jim zavolala, a Boženku velice prosil, zda by psa neodvezla na veterinu, nezaplatila tam pět set korun, za které se o psa na veterině postarají.

Boženka si tedy zjistila nejbližší veterinu a z práce spěchala honem domů, aby ještě ten den stihla psa odvézt a tím měla tuhle nepříjemnou záležitost z krku. Bylo jí nad slunce jasné, že požádat manžela o pomoc, aby jí s tím pomohl, je dost nereálné. Jak je známo, protiklady se přitahují a i zde v jinak harmonickém manželském soužití Boženky tomu nebylo jinak. Zatímco Boženka by se rozdala, Boženčin manžel její nadšení pro pomoc bližnímu zrovna nesdílel, ba naopak, spíš vždy a na všechno řekl: „Ne, to nemůžu!“ nebo „Ne, to nepůjde!“, a to i v případě, kdy by to třeba zrovna „šlo“. Dokonce, když od Boženky uslyšel, co slíbila sousedovi – že se na měsíc postarají o jeho psa –, neprojevil ani trochu pochopení k této sousedské výpomoci a naopak na Boženku dokonce zvýšil hlas, když se velice jízlivě vyjadřoval o její naivitě a dost nevybíravě ji přirovnal ke koštěti, se kterým si tady v baráku kdekdo zametá. Naprosto kategoricky ji ujistil o tom, že on rozhodně nehodlá a nebude vstávat v pět ráno, aby běhal s cizím čoklem okolo paneláku a čekal, až pes nadělá hromádky, které by pak on jako vůl (manžel samozřejmě použil silnější přirovnání, které se neodvažuji přetlumočit) ještě jako bonus musel sbírat do pytlíků!

Po Praze se Boženka pohybovala pouze hromadnou dopravou, takže pospíchala z práce domů, aby jí na veterině nakonec nezavřeli…

U souseda v bytě pak nerozhodně stála nad psem s modrou ikeáckou taškou a připadalo jí značně nevhodné strčit ho jen tak do té tašky a pak se s ní procházet v metru mezi lidmi. Nakonec se rozhodla, že nejpřijatelnější řešení bude použít uzavřenou krabici, co měli doma od menší televize. Rychle pro krabici doběhla, uložila do ní psa, pak krabici vložila do tašky a vyrazila na cestu.

Celé cestování nebylo pro Boženku ani za mák příjemné. Pes nebyl sice žádný bernardýn, ale i tak byl pro Boženku docela těžké břemeno, nehledě na ten divný pocit, co měla Boženka po těle, když si uvědomovala, co je vlastně v té tašce před ní na podlaze v metru. Proto byla docela ráda, když ji z těch rozporuplných úvah vytrhl naproti sedící muž.

Byl to pohledný a příjemně vypadající chlapík v nejlepších letech a Boženka si všimla, že ji tak po očku sleduje. Pořád po ní pokukoval, až se Boženka začala červenat. Po chvíli si chlapík dodal odvahy. Nesměle se snažil zapříst rozhovor, a proto směrem k Božence prohodil: „Máte to těžké, co?“

„No to máte pravdu! Už mám otlačené celé rameno,“ řekla Boženka a mimoděk si rukou po bolavém rameni přejela.

„A s čím se to vláčíte? Taková veliká krabice!“ zúčastněně pokyvoval hlavou ten muž naproti Božence.

Už už měla Boženka na jazyku, že si veze psa, ale pak se zarazila. Než všechno tady tomu chlapíkovi vysvětlovat, tak jen jednoduše řekla: „Ále, koupila jsem si takovou menší televizi.“ A mávla rukou, jakože to nestojí za řeč.

„A odkud se s tím táhnete? Proč jste si to nenechala dovézt domů? Vždyť teď už většina firem doručuje zboží až do domu!“ ptal se s upřímným zájmem ten příjemný chlapík a Boženka se opět pod jeho soucitným pohledem začervenala.

„No zas takovou dálku s tím nejedu, jen musím přestupovat a je to dost nepohodlné se s tak objemnou taškou prodírat mezi lidmi,“ vysvětlovala Boženka a byla ráda, že se jí myšlenky zaobírají něčím jiným než obsahem krabice.

„A máte to ještě daleko? Čeká vás ještě hodně přestupů?“ zase tak nesměle, nevtíravě a s účastí se zeptal ten pohledný chlápek.

„Ne, NAŠTĚSTÍ teď už to mám jen kousek! Zaplať pánbůh už žádné další přestupy. Ještě dvě stanice a pak už vystupuju,“ vyloženě s úlevou v hlase odpovídala Boženka.

„Opravdu? Vy také? Já taky ještě jedu dvě stanice a pak přestupuji na tramvaj,“ překvapeně řekl ten chlapík a zase ten jeho pohled vyvolal na Boženčině tváři ruměnec.

O dvě stanice později, když se lidi začali hrnout ke dveřím a Boženka s funěním nahodila tašku na rameno, naklonil se k ní ten chlapík a nesměle řekl: „Jestli dovolíte, já vám s tou taškou pomohu. Alespoň ven z metra, pak musím běžet na tramvaj.“

„To ale není vůbec nutné. Přece vás nemůžu obtěžovat!“ naoko se zdráhala Boženka.

„Prosím vás, to přece nestojí za řeč!“ řekl ten chlapík a sundal Božence tašku z ramene a s ní si pak razil cestu davem a Boženka pohodlně cupitala za ním. Jenže najednou chlapík zrychlil, a než si Boženka dala pět a pět dohromady, byl chlapík na útěku i s její taškou!

S rukama nad hlavou, s očima dokořán a v náhlé panice hlasitě zakřičela:„Ježíši Kriste, chyťte ho! On mi ukradl…..,“ najednou umlkla, ruce jí klesly dolů a úplně překvapením vydechla, když polohlasem dokončila větu: „…on mi ukradl psa!?!“

Lidé kolem se po ní sice otáčeli, ale protože nijak dál nevyváděla a jen tam tak stála s vykuleným a překvapeným výrazem, s prázdnýma a svěšenýma rukama, tak nikoho ani nenapadlo, aby jí pomáhal, a pokud měli pocit, že by nějakou pomoc potřebovala, tak by jí asi nejspíš zavolali psychiatra a ne honili nějakého chlapíka, který už byl stejně dávno v trapu.

Boženka tam bezradně stála a nešťastně přemýšlela co teď. Napadlo ji, že by mohla zavolat na pomoc policajty, ale co by jim tam tak jako vykládala?! Ať jdou hledat chlapa, co jí ukradl mrtvého psa, kterého převážela v krabici od televize v ikeácké tašce metrem?? A co teď má vlastně říct sousedovi?? Nejenom, že pes po její třídenní péči pošel, ještě jí ho ukradli! Samé těžké myšlenky tížily její hlavu, ale postupně si uvědomovala, že dělat nemůže zhola nic. Pomalu se přešourala na druhou stranu peronu a vyrazila zpátky domů…

Jestli Boženka nakonec sousedovi přiznala, že jí byl pes ukraden, nebo jestli ji tento zážitek alespoň trochu vyléčil z její neschopnosti odpovídat na jakékoliv žádosti jinak než ano, opravdu nevím. Ale musím říct, že bych hrozně ráda byla muškou na zdi, když si ten nenechavý chlapík rozbalil doma tu svoji „novou televizi“…